Freshness.cz

Ovoce, zelenina a svěží lifestyle s živou - nevařenou (raw) stravou

Pohyb

Cokoliv děláte, nebo vás inspiruje. Sem s tím. Mě hodně baví trénink z vlastní vahou, breakdance, hrazda, švihadlo, trampolína, apod. Tyto videa inspirují mě:

Dr.Graham

http://www.youtube.com/watch?v=Vzk-jh1eemI&feature=player_embedded

Calistenics

http://www.youtube.com/user/YouGottaCThis

Brutal děda

http://www.youtube.com/watch?v=qIAIQIxwB_U&feature=player_embedded

Hannibal

http://www.youtube.com/watch?v=pfsTKfUT-RQ

Parkour

http://www.youtube.com/watch?v=voB6WiP83NU

Dominic Lacasse

http://www.youtube.com/watch?v=BrW4yT3IVAE&feature=related

Cisco

http://www.youtube.com/watch?v=cVW8okXzjPw

http://www.youtube.com/watch?v=SFicccDgjUI&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=xb5EuzqU2jU

http://www.youtube.com/watch?v=wTOVJhXU5Q0&feature=related

Pěkné naučné videa a jiné:

http://www.youtube.com/user/FitnessFAQs#p/u/17/7N7nCLt3UJA

http://www.youtube.com/watch?v=tPHy732TwEY&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=Xj48SlxgU1Q&playnext=1&list=...


Jordan Jovtchev, zakladní trenink na kruzích
http://www.youtube.com/watch?v=xG76j2SC-pY&feature=related

Zobrazení: 584

▶ Odpovědět

Odpovědi do této diskuse

Permalink hariboss 9.duben.2011 v 17:45

Další fajná věc na trénink těla a ducha, horolezectví a chůze po laně. Moc fajný dokument

Dean Potter

http://www.youtube.com/watch?v=IsagruTOXA8

Permalink hariboss 14.květen.2011 v 21:00

Další skvělý a inspirující dokument o lezení King Lines s Chris Sharma, ke stáhnutí i s titulky na uloz.to

http://www.youtube.com/watch?v=zBP8YfTRP0Q

http://www.youtube.com/watch?v=DXW5u0qFDr8

Permalink hariboss 14.květen.2011 v 21:22
Permalink hariboss 11.duben.2011 v 13:02
Permalink hariboss 11.duben.2011 v 13:19

Hluboký stabilizační systém:

http://svajgl.sweb.cz/cech/svaly_hlubokeho_stabilizacniho_systemu_b...

další důležitá věc! Tak hurá na trampolíny a na sezení gymnastický balon :) a nebo na cvičení tzv. Bosu nebo vlastně cokoliv kde je třeba balancovat a používat HSS. Pohyb v terénu apod.

 

http://medicina.ronnie.cz/c-3866-senzomotorika-i-uvod-hluboke-stabi...

http://medicina.ronnie.cz/c-3839-senzomotorika-ii-uvod-zaklady.html

http://medicina.ronnie.cz/c-3838-senzomotorika-iii-dynairy-usece-ne...

Permalink hariboss 12.duben.2011 v 12:01
Permalink hariboss 12.duben.2011 v 12:58

Ještě k těm japonskýn maratonským mnichům

http://www.youtube.com/watch?v=S06oMxdt40A

Permalink hariboss 12.duben.2011 v 13:23

Naprosto skvělý článek, nemám slov.

  • RESPEKT.CZ

    Běžím, tedy jsem
    11.4.2010

    Běh je nejmasovějším sportem planety a vědci už tuší proč. Možná právě díky němu se člověk stal nejúspěšnějším živočišným druhem.


    Mohlo to na první pohled vypadat jako demonstrace – třeba za lidská práva nebo proti ucpání Prahy auty. Jenže ten dav osmi tisíc lidí nepochodoval, ale běžel – bez ideje. Štrúdl běžců se koncem března valil kolem Vltavy povzbuzován špalírem přihlížejících a organizátoři pražského půlmaratonu hlásili rekordní počet účastníků.

    Atmosféru v tom běžícím davu lze popsat jen těžko. Ti lidé se neznají, v jednom okamžiku se octnete ve dvojici s neznámým člověkem a vzápětí už po vašem boku dusá někdo jiný. A přesto se s jistotou dá říct, že všichni společně prožívají něco výjimečného, jakýsi archaický, pohanský svátek. Ten však má dnes nanejvýš moderní podobu – díky čipu v čísle, které vyfasujete (za startovné kolem tisíce korun), si už pár hodin po závodu můžete na webu najít údaje o vašem běhu – mezičasy, umístění, můžete si prohlédnout své fotky a zopakovat celý závod na počítači s libovolně vybranými účastníky.

    Běh na delší vzdálenosti se stal v posledních desítkách let nejmasovějším sportem na světě. Jen v Americe za loňský rok běželo maraton 425 tisíc lidí. V Česku se každý víkend pořádají desítky běhů ve městech a na vesnicích – jejich seznam v atletické ročence obsahuje téměř tisícovku závodů. Počty účastníků šplhají od stovek do tisíců.

    Proč to tak je? Co se stalo, že tolik lidí je najednou fascinováno během a že nejraději běhají v davu?

    Jedním z vysvětlení může být novodobá posedlost zdravým životem a příklady slavných lidí. Běhají politici (v Česku například Vladimír Špidla či Pavel Bém), byznysmeni i filmové hvězdy. Nebo také touha po vnitřním prožitku – běh na dlouhou vzdálenost se v mnohém podobá józe. Vědci ostatně před dvěma roky definitivně potvrdili, co bylo po 30 let jen hypotézou: mozek běžce opravdu produkuje endorfiny, přirozený opiát, který vyvolává stav euforie. Čím déle člověk běží, tím silněji ho mozek zásobuje drogou.

    Autor těchto řádků je celoživotní běžec a teorii o endorfinech mnohokrát zakusil na vlastní kůži. Trénovaný atlet prožívá euforické pocity svobody, že může běžet donekonečna, na desítky minut se může ztratit v myšlenkách, zatímco tělo běží samo lesem jako odděleno od mozku, jako rajská hudba mu zní hučení krve ve vlastních uších, prožívá narcistní pýchu na dokonalost svého těla, ale může se také doslova vžít do duše a těla koně či vlka a zakusit tak identitu našich zvířecích bližních anebo se při rychlém běhu na hranici vyčerpání dotýkat brány vedoucí k podvědomí a halucinacím.

    Běhání je tedy kombinací fyzického a duchovní prožitku a stále častěji se také stává tématem literatury či filmu: od slavného románu Alana Sillitoea Osamělost přespolního běžce, přes rovněž slavný film Maratonec s Dustinem Hoffmanem až třeba po současného bestsellerového autora Harukiho Murakamiho, který dokonce nedávno napsal jakési „běžecké memoáry“. Zaběhl už téměř 30 maratonů a pro týdeník Der Spiegel říká: „Jsem zcela jistě lepší spisovatel díky běhání.“

    Existuje však ještě jiné vysvětlení, proč dnes lidstvo znovu objevuje běh – může to být intuitivní návrat k naší přirozenosti. Před několika lety se zrodila vědecká teorie o původu homo sapiens, podle níž člověk zvítězil v přírodním výběru díky tomu, že se naučil běhat na velké vzdálenosti a dokázal ulovit antilopu tak, že ji uštval k smrti. Získal tím trvalý přísun proteinů, které umožnily jeho rychle rostoucímu mozku rozvíjet mentální schopnosti. Lov pomocí běhu totiž vyžadoval kromě vytrvaleckých schopností velmi složitou strategii a komunikaci, na níž se podílel celý kmen.

    Maraton je sice odvozen z antického příběhu, ale současně je to zhruba tatáž vzdálenost, kterou člověk potřeboval uběhnout k uštvání antilopy. A protože lovil ve skupinách, naše vášeň běhat maratony společně s davem může mít mnohem hlubší atavistickou příčinu.

    Ať už je to s během jakkoli, jeho masové rozšíření přináší kromě euforie běžců a vzniku nového odvětví byznysu také cosi, co sportovní lékaři považují už téměř za epidemii zranění nohou a páteře. Zdá se totiž, že lidé zapomněli své dávné umění a dnes běhají špatnou technikou, která jim ničí nohy.

    Loni se v Americe stala bestsellerem kniha Christophera McDougalla Born to run (Zrozen k běhu), jejímž tématem je, jak napovídá titul – běh. McDougall o něm přináší objevné a velmi inspirativní informace.


    Zkuste nás dohonit
    V severozápadním Mexiku, v nedostupných horách Sierry Madre žije indiánský kmen Tarahumarů. Ten, komu se podaří projet velkým územím obsazeným bandami drogové mafie a nezřítí se z kamenných útesů do hlubokých roklí, dostane se za několik dnů do jejich království. Tarahumary však neuvidí, dokud se mu sami neukážou. Bydlí v jeskyních nebo kamenných chýších srostlých se skalami a vetřelce pozorují zdaleka.

    Novinář a vášnivý běžec Christopher McDougall měl štěstí. Přijali ho, a dokonce mu umožnili sledovat jejich hry, jejichž podstatou je – běh. Ten je ostatně pro Tarahumary také způsobem života: jejich chýše jsou od sebe vzdáleny na kilometry a oni je každý den překonávají během. Svým dětem vštěpují, že jen díky běhu jsou na světě: „Žiješ, protože tvůj otec dokázal uštvat srnu. On žije, protože jeho děd dokázal utéct Apačům na koních. Žijeme, protože jsme rychlí a vytrvalí.“ Nejlepší běžci jsou hrdiny kmene. V době, kdy je navštívil McDougall, byl takovým hrdinou Arnulfo Quimare.

    Přesto dlouho nebylo jasné, jestli jsou Tarahumarové opravdu tak výjimeční běžci. Na olympiádě v roce 1968 v Mexiku je stát angažoval na maraton, ale pohořeli. Vůbec nechápali smysl toho závodu a kromě toho – ta trať byla pro ně možná příliš krátká. Jak je však přemluvit, aby si v plném nasazení změřili síly s nejlepšími běžci světa a umožnili odhalit svá tajemství?

    Počátkem 80. let se v Americe roztrhl pytel s vytrvalostními závody v těch nejdivočejších podmínkách – od běhu pouští Dead Valley až po ten nejslavnější v Leadville: 160 km přes Skalnaté hory v Coloradu, kde účastníci v pekelném vedru zdolávají vrcholy vysoké 4000 metrů a z maximálního počtu 500 běžců (víc na trať nesmí) jich závod dokončí obvykle sotva polovina. Mimochodem, v Česku se delší tratě než klasický maraton prakticky neběhají. Jak říká proslulý zdejší běžec Miloš Smrčka (56): „Kde by se u nás ultramaratony daly běhat? Česko je na ně příliš malé.“

    A právě do Leadville se jistému Rickovi Fischerovi povedlo v roce 1992 přivést skupinu Tarahumarů, když jim za účast slíbil pytle kukuřice. „Bylo to neuvěřitelné,“ popsal ten závod jeden z účastníků. „Byli jako oblak nebo mlha plazící se přes hory.“ Tarahumarové vyhráli – první byl Victoriano Churro, jemuž bylo 51 let, druhý byl jeho přítel, pastevec koz Cerrildo Chacarito (41). O dva roky později přijeli ještě jednou, tentokrát vyhrál 25letý Juan Herrera v traťovém rekordu, který zůstal nepřekonán deset let. Jelikož nikdy předtím nezávodil, uctivě podlezl cílovou pásku místo toho, aby ji slavnostně přetrhl. Jeden z účastníků, Harry Dupree, který běžel tento závod už podvanácté, řekl tehdy pro New York Times: „Tihle mužíci v sandálech, kteří nikdy netrénovali na žádný závod, vyprášili kožich nejlepším vytrvalcům na světě.“

    Ale to bylo také naposled, co se plaší Tarahumarové ukázali. Dalších závodů se odmítli zúčastnit a vrátili se zpátky do hor.


    Hledání přirozeného běžce
    Nicméně něco o sobě přece jen prozradili: v průběhu závodu v Leadville je totiž pozorně sledoval Joe Vigil, jeden z nejslavnějších amerických atletických trenérů. Fascinovalo ho, jak kladou na zem chodidla, jak rovně drží záda a hlavu: „Mohli by na ní nosit džbán s vodou a nevylili by ani kapku!“ A ještě se při tom pořád usmívají, jako by měli radost z běhu i po sto kilometrech. A zřejmě ji také mají. Jsou to lidé, kteří – na rozdíl od nás – nikdy běhat nepřestali, jsou během jako pupeční šňůrou spojeni s našimi předky, pro které byl běh přirozenějším pohybem než chůze. Vigil byl přesvědčen, že kdyby je mohl pořádně studovat, dokázal by naučit kohokoli z nás běžet tak přirozeně a lehce jako oni.

    Vigil při svém hledání svatého grálu běžců procestoval celý svět. Zkoumal ruské sprintery i japonské vytrvalce, kteří dokážou zvláštním způsobem plynule přejít z kroku do klusu, studoval pastevce ovcí na Machu Picchu, jak přežívají v Andách jen o jogurtu a čaji, pátral po důvodech, proč se ženy ve vytrvalostních bězích vyrovnají mužům – ten šílený závod v Leadville doběhly všechny, zatímco polovina mužů to vzdala.

    Padesát let studoval fyziologii běžců a měl pocit, že všechny důležité otázky techniky byly zodpovězeny. Přesto si je Vigil jist, že umění běhu zejména na dlouhé trati není otázka talentu, ale mentálních schopností. „Musíte běhat s láskou a nic od toho nežádat, běh vás má učinit lepšími,“ říkával svým svěřencům. Jenže právě v té době se jogging stával módou a od roku 1984, kdy se olympiády otevřely také pro profesionály, začali běžci vydělávat velké peníze. A vznikl rovněž obrovský nový trh s atletickou výbavou za miliardy dolarů.

    Ještě v 70. letech byli vytrvalostní běžci podobni Tarahumarům – bylo jich málo, a pokud jste chtěli nějakého zahlédnout třeba v pražské Stromovce, museli byste tam strávit na číhané celé dny. Vítěz olympijského maratonu v Mnichově v roce 1972, Američan Frank Shorter, vzpomíná, že on a jeho parta běhali doma v Bostonu pro zábavu: „Vše, co jsme dělali, byl běh, jídlo a spánek.“ McDougall v knize oslavuje také Emila Zátopka, jehož příběhu věnoval několik stran. Pro Vigila byl vzorem přirozeného běžce s širokým srdcem. „Češi na tom byli s běháním asi tak, jako když Zimbabwané jeli na zimní olympiádě na bobech – neměli tradici, trenéry ani přirozený talent, ale právě to možná Zátopka osvobodilo. Neměl co ztratit, tak to zkusil po svém.“


    Vynález zkázy
    Zní to jako staromilský povzdech nad zlatými časy podivínů, ale jde o něco jiného. Pravdu má český vytrvalec Miloš Smrčka, který říká, že dnes je sice běžců všude plno, ale běhat ve skutečnosti neumějí. A z toho se stává vážný problém: nová vášeň milionů lidí pro běhání vyvolává světovou epidemii zranění Achillových šlach, kolen, páteře, pat a zhroucení klenby chodidel. Na vině ovšem nejsou běžci, nýbrž – boty.

    Tvrdí to profesor biologické antropologie z Harvardu Daniel Lieberman a nejen on. Je paradox, že současná epidemie zranění souvisí se stále vyspělejší technologií běžeckých bot, které mají zraněním právě zabránit. Firma Nike vyvinula v roce 1972 první atletické boty natolik odpružené, že umožňovaly prodloužit krok a dopadnout při běhu nejdříve na patu. Je možné, že právě to byl onen pověstný vynález zkázy.

    Z průzkumů vyplynulo, že téměř každý běžec včetně amatérů se jednou za rok zraní (přesněji 65 až 80 procent) bez ohledu na to, zda běháte hodně nebo málo, zda jste starý či mladý nebo muž či žena. Specialista na preventivní medicínu Švýcar Bernard Marti provedl v roce 1989 výzkum na vzorku 4358 běžců, z něhož vyplynulo, že 45 procent z nich bylo za poslední rok zraněno. Když však Marti zkoumal příčiny, zjistil, že počet zranění nesouvisí ani s povrchem, na jakém běžci trénují, ani s jejich tělesnou váhou – zato souvisí s cenou běžeckých bot. Běžci, kteří kupovali boty dražší než 95 dolarů, byli vystaveni dvojnásobnému riziku zranění než ti, kteří běhali v botách za méně než 40 dolarů. Tyto údaje potvrdil další výzkum z roku 1991.

    Vědci posléze přišli na to, v čem je problém. Dokonalé boty s měkkou a odpruženou patou tlumí nárazy tak výrazně, že tělo této nepřirozené situaci „nevěří“, instinktivně hledá stabilitu a tím uměle zvyšuje tlak na paty. Následek je jasný: více zranění.

    Vytrvalec Smrčka vzpomíná, jak v 70. letech on a jeho parťáci běhali v Československu v „polokeckách“ nebo v levných botaskách s tvrdou patou – a zranění se mu vyhýbala. Dnes si sice dává pozor a nekupuje příliš odpružené boty, nicméně bolesti a výrůstky na patě ho pronásledují už léta. „Jednu patu jsem měl operovanou už třikrát, druhou dvakrát, mám také problémy s páteří a hroutí se mi klenba chodidla. Jen kolena mám v pořádku.“

    Co s tím? Vzít si příklad z Tarahumarů? Běhají totiž po Skalnatých horách v obyčejných sandálech s tenkou podrážkou, připevněných k chodidlům jen koženými provázky. Nebo běhat naboso? Alan Webb, nejlepší americký mílař v historii, měl častá zranění. Až jednou začal trénovat bos. Za několik měsíců se mu zvedla klenba chodidel a svaly na nohou zesílily. V roce 2007 zaběhl americký rekord na jednu míli. Sám říká: „Lidé jsou stvořeni pro běh naboso.“

    Dr. Gerard Hartmann, který se stará o nohy nejslavnější maratonské běžkyni Paule Radcliffové nebo Hailemu Gebrselassiemu, sleduje explozi vylepšovaných bot s nevolí. „Za posledních 25 let jsme pro naše nohy pořádně zhoršili podmínky.“ Při přirozeném běhu – naboso – totiž noha dopadá na vnější přední okraj, až potom se přisaje k povrchu. Jenže v 70. letech se začal tento způsob běhu zpochybňovat a razila se technika přímého dopadu přes paty (prý kvůli šetření kolen). Až v roce 2008 přiznal časopis Runner´s World, že své čtenáře po léta mátl a radil jim špatně.

    Dr. Hartmann je velký obdivovatel klenby lidského chodidla, o které říká, že je to geniální výtvor přírody – 26 kostí, 33 spojů, 12 šlach a 18 svalů –, vše dokonale vystavěno tak, aby vydrželo miliony drobných zemětřesení. Jenže jakmile tuto zázračnou klenbu obalíme umělou ochranou, začne degenerovat. Přesně to způsobují drahé boty. „Zkoumal jsem stovky keňských běžců a všichni mají jedno společné – úžasně elastické nohy. Jenže do svých 17 let běhali bosi,“ říká dr. Hartmann. Ostatně jejich styl je také jiný než Američanů: mají mimořádně rychlý a krátký krok, „jako kdyby běhali po hořícím uhlí“.

    Nejslavnějším bosonohým běžcem (kromě legendárního etiopského vítěze dvou olympijských maratonů Abebeho Bikily samozřejmě) je dnes zřejmě muž, kterému nikdo neřekne jinak než Barefoot Ted. Tento experimentátor na sobě samém (třeba pod vodou vydrží pět minut) se jednou rozhodl, že ve svých čtyřiceti letech se stane Železným mužem (3800 metrů plavání, 200 kilometrů na kole a maraton), jenže zradila ho záda. Ani v těch nejpohodlnějších a nejmodernějších botách nedokázal zaběhnout více než deset kilometrů. Vyzkoušel také všechny možné boty, až jednou přišel na to, že ho páteř nebolí, jen když běhá bos. „Naše nohy jsou přístroje, které se neustále samy opravují na základě varovných signálů. Jakmile je navlečete do bot, je to, jako kdybyste vypnuli kouřový alarm,“ říká Ted a dnes běhá maratony jen bos. Anebo v sandálech, které se naučil dělat u Tarahumarů.

    Christopher McDougall se s Tedem seznámil při psaní své knihy a společně připravili velkolepý plán: sestavit skupinu nejlepších světových vytrvalců a vyrazit za Tarahumary do Mexika, aby změřili síly na jejich domácí půdě.


    Po dvou bez ocasu
    Namístě je však otázka, nač je to vlastně všechno dobré? Co za šílený nápad je mořit si tělo desítkami tisíc naběhaných kilometrů? Běžci vám řeknou, že z toho mají prostě radost, ale existuje řada vědců, kteří tvrdí, že díky schopnosti běhat na dlouhé vzdálenosti jsme vlastně dnes ovládli planetu. Zjednodušeně řečeno, že Homo sapiens vyhrál v soutěži o přežití právě díky běhu. Když dnes běháme, vracíme se jen k naší nejhlubší přirozenosti.

    Před 20 lety hleděl David Carrier, student Univerzity v Utahu, na kostru zajíce a přemýšlel, proč zajíc běhá tak rychle, že uteče lišce. Po dlouhém zkoumání objevil, že ačkoli má zajíc v podstatě tutéž stavbu těla jako ostatní rychlonozí savci, na rozdíl od lišek a kojotů, kteří dosáhnou rychlosti 65 kilometrů za hodinu, zajíc dokáže běžet až sedmdesátkou a vydrží to 45 vteřin. Tato schopnost mu zachraňuje život. A má ji díky zvláštní pohyblivosti bederních obratlů, které umožňují lépe roztahovat plíce. Zajíc běhá rychleji, protože má více kyslíku.

    David byl studentem dr. Denise Bramblea, který byl sám běžcem, a společně začali zkoumat souvislost mezi během a stavbou těla. Co se týče člověka, byl však skeptický: „Tvorové se vyvíjejí v tom, v čem jsou dobří, ne v tom, v čem jsou špatní. A co se týče lidí jako běžců – no, jsou příšerní.“ Jenže přece jen začal přemýšlet, zda se na to nedá podívat jinak. Koneckonců, člověk nemá žádné zvláštní fyzické schopnosti, a když slezl ze stromů, vzdal se i solidní síly a mrštnosti. Proč to udělal? Ve jménu čeho? „Proč jsme se vyvinuli ve skutečnosti v slabšího tvora místo v silnějšího?“

    Dr. Bramble měl výhodu, že byl odborníkem na biomechaniku i na paleontologii. A v hlavě se mu rodila hypotéza. Představil si primitivního hominida, křehkého a neschopného boje, příliš pomalého na útěk před predátory, zato vytrvalého. A když srovnával tohoto podivného dvounohého tvora s ostatními, dospěl k překvapivému závěru: „V celé historii obratlovců je člověk jediný tvor, který běhá po dvou a nemá ocas. Jak se udržel na nohou bez tohoto důležitého vyvažovače rovnováhy?“

    Začal hledat další abnormality a přišel na zajímavé věci. Člověk se vyvinul z primátů, kteří patří mezi „chodící“ tvory podobně jako třeba prasata, zatímco „běhaví“ tvorové jsou koně nebo vlci. A přestože s „chodícími“ šimpanzy nás spojuje 95 procent DNA, v biomechanice jsme se zařadili mezi „běhavé“ tvory. Máme například šlachy, včetně té důležité Achillovy, silné hýžďové svaly, krátké palce na nohou, vysokou klenbu chodidel, šíjové vazy. Tyto vazy jsou zbytečné při chůzi, zato klíčové při běhu, protože udržují hlavu rovně, šlachy zase fungují jako pružiny, silné hýžďové svaly jsou také při chůzi prakticky zbytečné, ale nezbytné při běhu. Proto také šimpanzi nic z těchto „nástrojů“ nemají. Všechny tyto novoty se vyvinuly až u našeho předka Homo erectus před nějakými dvěma miliony let. Náš starší předchůdce australopiték je ještě neměl.


    Rychlejší než kůň
    Dobrá, člověk tedy slezl na zem a stal se běžcem vytrvalcem. Ale proč? Nebyl tak rychlý, aby mohl uniknout predátorům a nemohl se jim ani rovnat v lovení zvěře. Tehdy ještě neměl nástroje na zabíjení na dálku jako oštěp nebo luk a šíp. Nač mu byla jeho schopnost vytrvalého běhu?

    Hledání odpovědi na tyto otázky přivedlo dr. Bramblea předběžně k jednomu jasnému závěru: člověk je zřejmě nejlepší běžec na dlouhé trati ze všech tvorů na planetě. Důkazů objevil víc než dost. Tak například se svým žákem studovali koňský krok, a přestože kůň má delší nohy, s úžasem zjistili, že je to člověk, kdo má delší krok – a také ekonomičtější. Teoreticky by tedy měl běžet rychleji. A také že ano. V roce 1999 se v Arizoně běžel závod člověk v. kůň na 80 kilometrů a vyhrál místní běžec Paul Bonnet. Z devíti dalších závodů vyhrál kůň jen jednou. Dalším konkurentem by mohl být pes, jak však dosvědčí každý lepší vytrvalec, pes nevydrží zdaleka tolik co kůň. (Možná by důstojným soupeřem mohl být vlk, toho však k soutěži těžko přesvědčíme.)

    Další zvláštnost objevili, když zkoumali souvislost mezi dechem a během. Všichni savci mají plíce uzpůsobené tak, že se nadechují ve fázi nataženého kroku a vydechují, když ve cvalu stahují nohy pod sebe. V podstatě tedy mohou dýchat jen jedním způsobem: co krok (či skok) to nádech. To samozřejmě limituje množství kyslíku, který potřebují ke spalování energie. Mezi savci existuje jen jediný tvor, který dokáže dýchat v libovolném rytmu: je jím člověk.

    Tato důležitá výhoda však souvisí s dalším unikátem. Člověk má mimořádně výkonný chladič. Zatímco ostatní zvířata se ochlazují převážně díky systému plicní ventilace, člověk odvádí většinu tepla povrchem těla, které se potí. Díky tomu je nejdokonalejší klimatizační jednotkou na světě. Biomechanik David Carrier říká: „To je naše výhoda nahoty – jsme potící se zvíře. Pokud se můžeme potit, můžeme fungovat donekonečna.“

    Tato lidská výjimečnost je nesmírně důležitá v závodech na život a na smrt. Vědci například zkoumali běh geparda a zjistili, že jakmile jeho vnitřní teplota dosáhne 40,5 stupně Celsia, musí zpomalit. Totéž platí i pro ostatní zvířata – jelikož se neumí potit jako člověk a nemohou rychleji dýchat, než jak určuje rytmus jejich kroku, musí zpomalit, protože přehřátí pro ně znamená jistou smrt.

    Takže: pružné tenké nohy, štíhlá těla, nahá kůže, pocení, vzpřímené tělo, které lépe odolává přímému slunci, a tak dále. Vědci dali dohromady až 26 anatomických rysů, které dělají z člověka možná vůbec nejlepšího vytrvalce mezi všemi tvory. Dokonce i jeho velká hlava je výhodou, protože, jak tvrdí antropolog Dan Lieberman, funguje jako „dokonalý gyroskop“. Naše lebky určitě nenarostly do své velikosti, abychom se stali lepšími běžci, ale člověk se stal zcela jistě lepším běžcem díky velké lebce. A také díky dalšímu znaku našeho intelektu: díky rukám, které naše tělo při běhu ideálně vyvažují.
     
    Nelítostný lovec
    Opět se však vrací otázka: proč? A tehdy si pánové Bramble a Lieberman konečně položili otázku: jak dlouho by člověku trvalo uštvat zvíře k smrti?

    Harvardské laboratoře poskytly odpověď. V soutěži mezi koněm či antilopou a člověkem mají zvířata prvních deset minut náskok, ale když je člověk udrží ve svém dohledu, postupně je začíná dobíhat. Není třeba být rychlý. Když Lieberman spočítal teploty, rychlost a váhu těla, vyšlo mu to jasně: za horkého dne ve stepi antilopa po 15 kilometrech zkolabuje. „Jsme schopni běžet za podmínek, které žádné jiné zvíře nezvládne.“ Homo erectus mohl lovit zvěř prostě tak, že ji uštval k smrti, a jakmile uspěl, získal natrvalo dostatek proteinů pro vývoj svého mozku, aby tuto techniku lovu zdokonaloval.

    Teorie však měla háček: chyběl důkaz, demonstrace, že něco takového je možné. Legendy o tomto způsobu lovu sice najdete po celé planetě – vyprávějí je indiáni v Americe, Austrálci, Křováci v pouštích Kalahari, Masajové v Keni nebo Tarahumarové v Mexiku, hrdiny těchto legend jsou však praotcové, kteří už nežijí.

    David Carrier jakožto běžec to s kolegy zkoušel na vlastní pěst na pláních Wyomingu, jenže nepochodil. Když pronásledoval jednu antilopu, utekla mu, a i když byla unavená, ztratila se ve stádě a on ji nedokázal rozeznat, honil místo ní další – svěží, která se mu po chvíli zase ztratila mezi svými. A tak dokola.

    Vzdali se tedy pokusů napodobit praxi svých předků a uspokojili se pouze s hypotézou, kterou publikovali v roce 2004 v časopise Nature. Díky tomu však jako zázrakem dostali do rukou onen hledaný důkaz. Ozval se norský antropolog Louis Liebenberg, který v 80. letech prožil čtyři roky ve skupině lovců v africké poušti Kalahari a stal se svědkem, jak Křováci uštvali antilopu kudu. Nejdříve půl dne stopovali stádo, a když ho uviděli, začali běžet. Jako dokonalí stopaři dokázali vždy najít tu „svou“ unavenou antilopu, která se pokoušela ukrýt ve stádě, a oddělit ji od něho. Štvanice trvala necelé tři hodiny. Za takový čas uběhnou lepší běžci maraton.

    Liebenberg však studoval zejména chování lovců a jejich vzájemnou komunikaci. Zjistil, že kromě neustálé spolupráce a dokonalé koordinace jsou schopni takových psychických výkonů, jako je vžívání se do zvířat. „Projektují se do jejich myslí, pohledem na jejich stopy dokážou odhadnout jejich příští pohyb a sami se ocitají v jakémsi transu. Je to mentální inženýrství na nejvyšší úrovni,“ tvrdí antropolog.

    „Víte, proč jsou lidé tak posedlí maratonem?“ položil nakonec Liebenberg řečnickou otázku kolegovi Brambleovi. „Protože běh je zakotven v naší kolektivní imaginaci. Běhání je supersíla, která nás udělala lidmi. Máme ji zděděnou všichni do jednoho.“

    Hypotéza o vzniku člověka jako lovce-běžce se stala jednou z uznávaných teorií, a antropologové ji dokonce rozvíjejí dál. Možná právě tato vlastnost Homo sapiens jako specialisty na běh mu dala výhodu před neandertálci. Poslední výzkumy naznačují, že neandertálci byli přinejmenším stejně inteligentní jako my. Byli však specialisté na lov velkých zvířat – silní a mrštní – a v běhu na velké vzdálenosti nám nemohli konkurovat. A když se planeta před 40 tisíci lety oteplila, objevily se rozsáhlé savany se spoustou antilop a jiných rychlých kopytníků, zatímco mamuti, hlavní kořist neandertálců, vyhynuli.

    Nastala éra lehkonohých a štíhlých běžců.


    Poslední závod
    V létě roku 2006 dorazila podivná skupina bělochů do kaňonu Batopilas v horách Sierry Madre v Mexiku. Někteří z nich patřili k nejlepším vytrvalcům na světě, jako třeba Scott Jurek, vítěz mnoha ultramaratonů včetně například běhu z Atén do Sparty (245 kilometrů), který vyhrál třikrát za sebou. Někteří byli jen vášniví amatéři, jako třeba bosonohý Ted či autor knihy Christopher McDougall.

    Ve stínu několika stromů čekali na Tarahumary, kteří je měli přivést do vesnice Urique. Když se objevil Arnulfo Quimare, nejlepší běžec kmene, všem se ulevilo. Historický závod mohl začít. Trať plná kamení měřila téměř 80 kilometrů, běžci museli několikrát překonat převýšení dvou tisíc metrů, sestoupit do kaňonu Copper a vyběhnout zase nahoru.

    Vesnice byla na nohou od časného rána. Desítky mužů a jedna žena (Jenn Sheltonová, jedna z nejlepších vytrvalkyň na světě) se postavili na start a vyrazili do hor. Závod trval pro některé celý den, ale ti nejlepší zdolali ďábelskou trasu za necelých sedm hodin.

    Jak to dopadlo? Zvítězil Arnulfo před Jurekem, byť o pouhých šest minut. Nejlepší současný ultramaratonec na světě Scott Jurek se v cíli svému přemožiteli Arnulfovi hluboce poklonil.

    Tarahumarové opět dokázali, že jsou nejlepšími běžci ze všech. Možná jsou jimi prostě proto, že ještě nezapomněli, že díky běhu jsme se stali lidmi. A že se drží své moudrosti, tradované po generace: „Když běžíš po zemi a běžíš současně s ní, můžeš běžet donekonečna.“
Permalink Adamozz 13.duben.2011 v 14:57
Kam chodíš běhat?
Permalink hariboss 13.duben.2011 v 15:14
Ćus, běhu zatím nevěnuju tolik pozornosti jak breaku, hrazdě, přeskokům přes latku, ale většinou do přírody kerou mám skoro za barákem.
Permalink Laco 14.duben.2011 v 13:06
počkat... ako pekne sa to číta ale podla toho sme vlastne lovci nie?
Permalink hariboss 14.duben.2011 v 16:33
no toť otázka proč jsem se stali nejlepšími vytrvalci na souši.

kanál RSS

Partneři

© 2012   Created by Jan.

Odznaky  |  Oznámit problém  |  Podmínky služby

Přihlaste se a chatujte.
test