Život je tak krásný :))

Nikdy by mě nenapadlo, že budu šťastná tak, jako jsem teď a že mi k tomu bude stačit tak "málo". Málo v uvozovkách proto, protože mám vlastně ohromně moc, jen z jiného pohledu - mám život, mám sama sebe, svou duši, kterou si uvědomuju čím dál tím víc a jsem s ní víc a víc v kontaktu, mám kolem sebe úžasné človíčky, kteří mě inspirují a ukazují mi spoustu věcí, ať už to dělají vědomě nebo nevědomě... Zvlášť jedno usměvavé sluníčko mi teď přirostlo k srdci ;))

Je to úžasný pocit, nic si nepřát, nic nechtít, jen se odevzdat přirozenému chodu věcí a být vděčná - za to co mám, ale i za to, co nemám. Už jsem pochopila, že všechno je tak, jak má být a že nevidím za roh. Proto nemá smysl o něco usilovat, protože pokud to má přijít, tak to přijde. A jestli ne, tak by usilování bylo jen plýtvání energií, která najde využití jinde :))

Když si zpětně pročítám deník, který si nepravidelně píšu snad někdy od svých 11 let, usmívám se nad tím, jak moooc velký posun jsem oproti předchozím letům udělala na vita stravě - jako by strava zrychlila chod věcí, ale naprosto nenásilně, přirozeně a akorát s takovou rychlostí, při které stačím vnímat a užívat si všechno, co se děje.

Pročtení toho mého dlouholetého deníku mi pomohlo si uvědomit že jedinou věc, co jsem odjakživa chtěla, už mám. Jen jsem nevěděla, pomocí čeho jí dosáhnout a jak si ji udržet. S přibývajícími roky a tím, jak jsem se měnila a posouvala, se měnily i moje představy, konečně to všechno ale nabralo konkrétní a reálnou podobu. Tou věcí je být šťasná. Ne s někým, ne s něčím, ale bez nikoho a ničeho, jen sama se sebou. Trvalo mi moooc dlouhou dobu, než jsem se naučila mít ráda sama sebe. Díky tomu nemám potřebu s někým soupeřit, někomu něco dokazovat. Tak jsem se smířila se spoustou věcí a některé mi přestaly úplně vadit, některé se jednoduše rozplynuly. Například i když mě teď taťka někdy dokáže dočasně rozhodit, moje láska a pochopení pro něj sílí. Každým hovorem s ním a každou myšlenkou na něj dělám ve vztahu k němu krůček kupředu. Vím, že někdy zaváhám, že nemám všechno vychytané, všechny díry vyřešené a objevené, ale to mě moc baví.
Když se mě někdo zeptá na moje zájmy, na to, co mě těší dělat, jako první mi naskočí odpověď, že mě baví život, baví mě žít se vším všudy.. sama se sebou, dostávat se do sebe hloub a plně si to užívat. Dřív jsem v modlitbách prosila, teď už jenom děkuju. Tohle moje děkování je pro mě hodně přínosné. Pro někoho to může být paradox, že mě posune dál děkování, vděčnost a odevzdání se, než přání, touha a usilování o něco. Ale je to tak a jak říkáme, je to bombaaaa :)) Snad jsem se srozumitelně vyjádřila a některým to pomůže mě lépe pochopit a poznat ;)